pátek 5. května 2017

Debut, který začíná tam, kde jiné končí

Vztah Alice a Davide dospěl k mrtvému bodu v době, kdy vědci vyřadili Pluto ze sluneční soustavy. Víc než milenci a partneři se stali jeden druhým přítěží, nezvaným hostem v životě toho druhého. Místo lásky snaha jeden druhému se vyhnout, nemluvit, nemuset naplňovat očekávání. David doufá, že až se vrátí domů, Alice už bude spát, aby nemusel vysvětlovat své zpoždění. Alice předstírá spánek, aby se nemusela ptát, kde se zdržel.

Rekviem za Pluto slibuje "román o problémech přímo kosmického rozměru a o drahách, po kterých obíháme". Pokud vám, stejně jako mně, vesmír a fyzika a tak vůbec nic neříká, vězte, že Rekviem za Pluto se obejde bez složitých definic a mnohem víc než co jiné je to román o osamění, odcizení, ztrátách a nálezech. A ano, o drahách, po kterých obíháme (a o problémech přímo kosmického rozměru).

Osobně mě na téhle vcelku nenápadné drobné knížce lákaly hned tři věci - v první řadě fakt, že jde o českou prózu a té není nikdy dost. Že by nemuselo jít o úplně beznadějného debutanta mě přesvědčilo, že knihu vydalo nakladatelství Plus, což se v mých očích stává zárukou kvality. A do třetice je to samozřejmě obálka, minimalistická, ale vážně zajímavě barevně řešená, navíc paperback sympatického formátu.

A co přijde, až to přejde?
David a Alice tvořili zhruba pět let harmonický pár. Od prvního rande a první pusy došli až ke společnému bytu, kde prožili několik málo měsíců absolutního souznění, aby se ty měsíce následně přelily do absolutního odcizení. Nejde jen o ztrátu zájmu a sexuální přitažlivosti, jde i o to, že spolu nechtějí a nedokážou mluvit, navzájem si překážejí a iritují se jen svou přítomností. Zároveň ale neví jak z toho, navíc je byt finančně výhodným řešením pro oba.

K muži, který od ní byl vzdálen jen pár centimetrů, sice cítila odpor, ale kdyby ji ze zvyku během spánku objal, nejspíš by se nebránila. Přestože toužila po tělesné blízkosti, vlastní hrdost jí od Davida držela v bezpečné vzdálenosti. Odmítnutí by pro ni bylo potupné, ale pokud by v něm probudila vášeň, připadala by si jako děvka.
--- s. 14

Rekviem za Pluto zkrátka začíná tam, kde většina románů končí. Po předpokládaném happyendu přichází prozření v podobě pádu růžových brýlí. Vztah Davida a Alice je vyčpělý a přechozený. Jenže co si počít s tím, že to přešlo? Navzájem si jsou cizí a přesto si nedokážou dát sbohem, jako by se báli udělat ten zásadní krok, který je v jejich případě nevyhnutelný.

Happyend se nekoná
Celá kniha je vyprávěna v er formě, střídavě z pohledu Davida a z pohledu Alice. David je novinář bulvárního plátku Dobrý den!, kam píše hlavně nekrology. Přesto touží po uznání a průlomu - ten se zdá najednou docela blízko, když dostane za úkol napsat rozhovor s bývalou prvorepublikovou herečkou Vlastou Medkovou. Alice naproti tomu ve své životní nejistotě následuje další ze svých špatných rozhodnutí a začíná svůj první školní rok v pozici učitelky.

Oba by potřebovali oporu, vyslechnutí svých problémů. Oba tuší, že jako kamarádům by jim bylo vlastně dobře. Jenže na druhou stranu nechtějí dělat první krok a nechtějí, aby se jejich touha vypovídat se stala záminkou k obnovení zájmu či vyvolání blízkosti. Pocity obou protagonistů jsou velmi opravdové, ve vší své nerozhodnosti a protichůdnosti. Víc než co jiného jde totiž o to, udělat ten zásadní první krok, po kterém by se oběma ulevilo.

Až se jednou s Alicí rozejdou a vydá se vlastní cestou, což je nevyhnutelné, nebude za hajzla, který za společnými roky udělá tlustou čáru, ale kamarád, pro něhož nebudou společná setkání jen projevem slušnosti. Vlastně by jim to mohlo na vedlejší frekvenci spolu fungovat líp. Až definitivně zmizí vzájemná očekávání, budou to zase jen dva lidi, co si spolu mají co říct.
Vždy se ovšem najde důvod k tomu, aby zásadní řešení odložil na dobu neurčitou a soužití s Alicí prodloužil o další měsíce. Pohromadě je držel výhodný společný podnájem, kde se po absolutním sblížení začali odcizovat. Teď když nastoupila do školy, bylo by od něj bezohledné připravit ji o jednu z mála jistot v této nejisté době.
--- s. 34

Svěže napsaná jednohubka
Rekviem za Pluto je úzká knížka, takže i díky svěžímu stylu nezabere víc než pár hodin nebo dnů. Navzdory poměrně depresivnímu tématu, jímž vzájemné odcizení a osamění rozhodně je, nepůsobí nijak trudně. Naopak - Adam Chromý pracuje s cynismem i nadsázkou, avšak natolik citlivě, aby z knihy nevytvořil frašku. Osobně mě pak hodně bavily i odkazy k době, ve které se příběh odehrává. Teď si ještě vzpomeneme na minulou dekádu, za pár let budou tyto detaily působit na nostalgii čtenáře.

Ač zdánlivě bezvýchodný příběh nebo spíš jen popis situace, Rekviem za Pluto příjemně překvapilo. Nehraje si na víc, než je, a zoufalost obou protagonistů představuje přesně to, co každý z nás alespoň jednou zažil (nebo zažije). Co myslíte, uleví se Alici a Davidovi na konci? Nebo se pokusí svůj roztříštěný vztah poslepovat dohromady? Anebo prostě zůstanou tam, kde byli? Adam Chromý ve své knize neradí, ale ukazuje. A věřím, že nejednomu čtenáři se při čtení uleví.

Adam Chromý: Rekviem za Pluto (Plus, 2017) | 184 s.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!