středa 17. května 2017

Výpověď o dětech Černobylu na přelomu tisíciletí

Děti Černobylu to měly dobrý. Mohly si užívat devadesátek i přelomu století plnými doušky, prostě zlatá mládež. Anebo ne? Bezejmenný hrdina a vypravěč Cobainových žáků prochází dětstvím protkaným televizí, přes základku s adorováním Johna Lennona a Beatles až k dospívání s Nirvanou, levným vínem, cigaretami a experimentování s drogami. Postupně vychází najevo, že tahle generace to zas tak dobrý neměla.

Cobainovi žáci vyšli na začátku března a prošli kolem mě téměř bez povšimnutí. Zaslechla jsem o nich někdy na začátku roku, to je Jonáš Zbořil zmiňoval v pořadu On Air jako jeden z románů, které by letos mohly stát za povšimnutí. Prý by se mohli stát generační výpovědí. No, potenciál tam rozhodně je, ne že ne.

Lennon, Cobain a ti druzí
Co by podle mě měla obsahovat dobrá generační výpověď? Informace o době, ve které se odehrává. V Cobainových žácích se dočtete o Vitacitu, nákupech v Penny, i o atentátu na Dvojčata. Na můj vkus tam těch zmínek bylo málo, na druhou stranu jsem ale o pár let mladší, takže mám ty dobové věci trochu posunuté (a školáci už asi tolik neřešili Strážce vesmíru, jako my ve školce) a některé zas třeba neznám. Postupně těch narážek trochu ubývá, ale to funguje vzhledem k vývoji postav. Hrdinové se totiž postupně dostávají pod roušku drog a nic moc jiného neřeší. Útlum, apatie.

Ségra kouká na televizi. Sednu si k ní a koukám taky. V televizi hraje písnička. Je tam kluk s kytarou. Blonďatý vlasy mu padaj do tváře a přes oči. Vždycky, když začne křičet, tak lidi, co na něj koukaj, začnou tancovat, skákat, a házet vlasama. Jsou tam i holky, co nad hlavou mávaj chlupatýma koulema, a pán, kterej se opírá o koště. Ten kluk, co buď zpívá, nebo křičí, vypadá zvláštně. Hlavně když jen zpívá a uklidní se. Přijde mi, že mu neni moc dobře.
Když písnička skončí, zeptám se ségry, kdo to byl. Ségra vysloví jméno, který mi nic neříká. Chvíli na to dodá, že ten zpěvák před pár dnama umřel. Chci vědět, jak se to stalo. A ségra mi řekne, že se zastřelil.
--- s. 25

Mimo odkazy pro zástup této generace potěší kniha také milovníky hudby. Velkou roli má samozřejmě Nirvana s Krutem Cobainem v čele, v závěsu jsou ale The Beatles nebo třeba The Doors. Známé i méně známé hity provázejí čtenáře naskrz celou knihou. Pokud totiž hrdinové ztrácí zájem o všechno, hudba je vedle alkoholu, cigaret a drog to jediné, co je drží.

Jako výpověď o dětech Černobylu to podle mě funguje dost dobře. Samozřejmě nelze generalizovat, naopak si skoro myslím, že kniha vystihuje spíš menšinu těch, kteří se nedokázali s nově nabytou svobodou a především se spoustou možností vypořádat jinak než přes experimentování s drogami. Právě tato skupina je dle mého popsaná až děsivě opravdově.

Chybí jména, ale nechybí vývoj
Z jazykového hlediska jde o poměrně promyšlený počin. V knize se neobjevují téměř žádná jména, nevíme, kdo je vypravěčem a jeho sourozenci, jeho přátelé jsou až na výjimky oslovováni barvami. Spolu s hlavním hrdinou potom ožívá také slovník a styl vyprávění - od jednoduchých vět, které jen ilustrují situaci, po úvahy o životě a trochu složitější popisy (i když pořád je vyprávění spíše strohé a úderné).

Hodně příznačné je odlišení stylu v popisech a dialozích. Miroslav Pech zvolil docela zajímavou formu, kdy všechno, co je vložené do přímé řeči, podléhá výslovnosti. Zatímco v popisech jsou to Beatles, v přímé řeči jedině Bítls. 

Pustim I Wanna Be Your Dog. Skočim zpátky před zrcadlo. Kroutim se, natahuju, dělám grimasy, vtahuju tváře a zároveň si představuju stotisícovej dav diváků, který ze mě šílej. Sesunu se na všecky čtyry, cupitám po pokoji a vyřvávám: "Nau aj vana bí jór dog!"
--- s. 107

Postavám Cobainových žáků zkrátka nechybí vývoj, i když je občas spíš na pozvednuté obočí než cokoliv jiného. Je prostě těžké chápat tyhle dětské feťáky z nudy.

Sympatické je rozhodně tempo knihy. Necelých 200 stran příběhu ubíhá svižně a i díky strohým větám se kniha čte výborně. Možná je trochu škoda, že zatímco dětství v devadesátkách je věnováno poměrně málo prostoru, začátku nového milénia, které je právě skoro jen o lysohlávkách a trávě, potom nejdelší část. Pechovi ale naprosto zjevně nešlo o pouhou nostalgii, jako spíš o vystihnutí atmosféry bezradné generace. Vlastně to ty děti Černobylu zas tak dobrý neměly.

Miroslav Pech: Cobainovi žáci (Argo, 2017) | 200 s.

4 komentáře:

  1. Odpovědi
    1. No, v kontextu příběhu to spíš připomínalo pořádný drogový trip :D

      Vymazat
  2. Páni, tvoje recenze mě trošku nahlodala :D Po pravdě kniha mě totálně minula, ale námět a styl zní rozhodně zajímavě, takže... zauvažuju :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tak to jsem jedině ráda! Pro mě to bylo víceméně náhodné setkání a jsem ráda, že jsem nebyla zklamaná, když už to byl téměř nákup naslepo :)

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!