středa 5. dubna 2017

Dystopické Jezero zaujme především atmosférou

V Borosu, vesnici blíže časově nebo územně nezakotvené, vyrůstá Nami. Má jen bábu a dědka, nikdy nepoznal své rodiče a zná jen Boros se všemi jeho rybami a Duchem jezera a všudypřítomnými ruskými vojáky. Poté, co přijde o zbytky toho, co ho v Borosu drželo, se Nami vydává na cestu. A na konci poutě třeba najde své kořeny. Anebo taky ne.

Jezero, čerstvě oceněné titulem "kniha roku" ve výroční anketě Magnesia Litera, jsem měla v hledáčku už dlouho. Teprve nominace na Literu mě donutily po něm sáhnout. A stejně jako porota, i já jsem byla nadšená.

Mozaika z fragmentů vyprávění
Přesně tak se na první dobrou Jezero tváří. Skoky v čase, jednotlivé obrazy... Zkrátka mi chvíli trvalo, než jsem chytila příběhovou linku. Bianca Bellová se totiž nijak nesnaží čtenáři vyjít vstříc a pomalu ho seznámit s postavami a prostředím. Stejně jako Nami je i čtenář na úvod do Jezera vhozen a čeká se, že se naučí plavat. Na rozdíl od Namiho ale nemá záchranný kruh v podobě báby a dědka, jakéhosi rodinného zázemí. Aby hrdina nebyl v převaze, poměrně záhy se toto zázemí rozpadá na prach.

Spolu s rozpadem jistot se Nami vydává na cestu. V podstatě Bianca Bellová s ním sleduje linii klasického hrdinského putování, s vynecháním několika klasických elementů - Nami nemá žádného pomocníka, celý příběh prožívá izolovaně. Jedním z leitmotivů Jezera je určitě ztráta, jelikož s kýmkoliv se Nami na své cestě setká, s kýmkoliv naváže alespoň povrchní vztah, toho ztrácí. Nebo ho možná nikdy ani nezíská.

Zmar za zmarem a cesta bez konce?
Kniha je rozdělena do 4 částí, které svými názvy odkazují k vývoji. Stejně jako příběh začíná Zárodkem, Nami je na počátku ještě dítě a teprve dospívá a vyvíjí se. Jeho putování kolem Jezera je ale příznačně kruhové. Je jeho putování bez konce? Ano i ne.

Ačkoliv je Jezero místně i časově neukotvené, není žádným tajemstvím, že inspirací pro jezero a jeho okolí bylo území kolem Aralského jezera. Jediné indicie nám nabízejí ruští vojáci, kteří se v příběhu hojně objevují "na druhém konci barikády". Právě tohle explicitní označení národnosti vojska mi trochu vadilo. Bianca Bellová sama přiznává, že ani pro ní to nebyla první volba, ale nakonec zjistila, že to nelze ničím nahradit a zároveň ponechat jejich vyznění.

Další atmosferické čtení
Celková atmosféra je poměrně bezútěšná, všude je bída, čas jako by se zastavil v minulosti a zároveň v budoucnosti, protože takhle to přece nebylo. Zatímco v Borosu je vyprávění ještě dětsky nevinné, v hlavním městě dopadá na hrdinu i na čtenáře všudypřítomná deprese, špína, zmar. Skoro se zdá, že Namimu nemůže nic vyjít - když už se začíná blýskat na lepší časy, přijde další rána. Přesto konec vyznívá vlastně pozitivně - a právě proto to není zas až tak depresivní čtení, jak by se mohlo zdát. Nálada knihy se líně převaluje jako vlnky jezera v horkém dni.

Jezero pravděpodobně neoslní ty z vás, kteří si potrpí na akci a dechberoucí zápletky. Je to zkrátka jedna z těch knih, u kterých dějová složka trochu ustupuje atmosféře a textu. Není to bezchybná kniha, ale je velmi silná a zajímavě napsaná. A já ji mohu vřele doporučit.

P. S. Ačkoli mám knihu doma, ukázky jsem do recenze nezařadila. Po autorském čtení Biancy Bellové jsem usoudila, že izolované úryvky nejsou tak dobré jako čtení celého textu v kuse.

Bianca Bellová: Jezero (Host, 2016) | 192 s.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!