pondělí 4. července 2016

Román podle skutečného příběhu aneb hra na pravdu a na lež

Je třeba se porvat se skutečností
Spisovatelka Delphina téměř tři roky nenapsala ani řádku. Nemohla. Teprve zpětně vidí souvislost mezi svým čtenářským blokem a seznámením se záhadnou L. L. Delphině vstoupila do života, podmanila si ji, pomáhala jí, ale zároveň ji ničila. Tohle ale není příběh jen o toxicitě vztahu mezi Delphinou a L., tohle je totiž podle skutečného příběhu, román bořící hranice mezi pravdou a lží, mezi fikcí a autobiografií.

Delphine de Vigan je francouzská autorka, o nic menší než Michel Houllebeque či Pierre Lemaitre. Podle skutečného příběhu je již čtvrtý román, který vyšel v českém překladu (za podpory francouzského institutu) a její první román, který se mi dostal do ruky. Já totiž absolutně miluju tu obálku - žena na ní mi připomíná Caru Delevigne, kterou opravdu můžu, a ta růžová je v TOP odstínu. Jak málo stačí k tomu, abych si něco chtěla přečíst, že? 


Ráda bych vystihla osobnost L. po všech jejích stránkách, i když si odporovaly.
L. se objevovala v nejrůznější dny, někdy vážná a sebeovládající se, jindy vtipkující a nepředvídatelná. Právě to nepochybně tvoří komplexnost profilu její osobnosti, ty náhlé výpadky sebekontroly, ta směsice vážnosti a serióznosti, kterou náhle vystřídá tak prudký příval humoru a fantazie, až mi to připomínalo nenadálý průvan, kdy se pod tlakem větru s rámusem otevřou okna.
-- str. 114

Čemu byste měli věřit?
Zpočátku se zdá, že se kniha zabývá především nezdravým vztahem mezi dvěma ženami, vztahem, který prochází od počáteční fascinace přes velmi silné pouto až k závratné nenávisti. L. vstoupila Delphině do života najednou a obrátila ho naruby. Nejdřív se zdálo, že je L. řešením prostupující Delphininy tvůrčí krize, později vychází najevo, že ona sama je spíše spouštěčem. Tajemná žena, která je Delphině tolik podobná a navíc je všude, kde je potřeba, kdykoliv. Stínová autorka, která je Delphině zároveň protikladem a zároveň zrcadlem.

Považuji za nutné podotknout, že víc než cokoliv je Podle skutečného příběhu skvostnou demonstrací "literatury o literatuře". Čtenář dostává do ruky příběh plný znepokojujících náznaků a převrácených informací a zároveň i klíč k jeho čtení. Já jsem měla na začátku drobnou výhodu - z hodin literární teorie moc dobře vím, že osoba autorky a osoba vypravěčky nejsou jedna a ta samá, ať se vypravěčka jmenuje stejně a vykazuje velmi nápadné rysy autorčina života. Ale i bez této výhody nejspíš rychle přijdete na to, že všechno není takové, jaké se zdá.

Hra na pravdu, hra na lež

Přesně to jsem si myslela. Anebo jsem tomu chtěla věřit. Byla jsem ve vhodné pozici, abych věděla, nakolik lidé, přinejmenším někteří čtenáři, mají rádi Pravdu, snaží se ji vysoukat z té báchorky, štvou se za ní knihu po knize. Kolik z nich by rádo vědělo, co v mých předchozích románech vycházelo z mého života? Co z toho bylo prožité. Kolik z nich se mě ptalo, jestli jsem opravdu žila na ulici, jestli jsem se opravdu zbláznila do toho sebestředného a užvaněného televizního moderátora, jestli jsem skutečně byla obětí psychické šikany? Kolik z nich se mě po přečtení mého posledního románu zeptalo: "A je to všechno pravda?"
-- str. 72 

Nejspíš se nebudu moc mýlit, když označím za leitmotiv knihy úvahy o pravdě v psaní. Přesněji řečeno o pravdě a fikci a o tom, co z toho čtenáři vyžadují. Klíčovým sporem mezi L. a Delphinou se stává Delphinino psaní - ona sama věří ve fikci, ale L. ji přesvědčuje, že důležitější je psát pravdu. Autorka si kupodivu vystačila s monologem doprovázeným jen minimem přímé řeči, celkem umně imituje autenticitu retrospektivního vyprávění, kdy jsou některé vzpomínky pod mlhou a jiné plné až zbytečných detailů.

Intimní zpověď Delphiny je zprvu trochu táhlá, postupně ale čím dál zneklidňující a nezvratně spěje k závěru, který vás pravděpodobně rozloží na prvočástice, to mi věřte. Prohlubující autorská i lidská krize, lehké zahrávání s duševní chorobou, zpověď křehké osoby... Nebudete vědět, co je pravda a co ne, čemu máte věřit... Kdo je vlastně L.? Co je pravda, co fikce a co lež? A co si o tom všem vlastně myslet?

Každý, kdo zakusil něčí duševní moc nad sebou, to neviditelní vězení s nepochopitelnými pravidly, každý, kdo zakusil pocit, že už nemůže myslet skrz sebe, ten ultrazvuk, který slyší jen on sám a který proniká do každé úvahy, každého pocitu, každého vjemu, každý, kdo zažil ten strach, že se zblázní anebo už blázen je, určitě pochopí, proč jsem to muži, který mě miloval, zamlčela.
Bylo příliš pozdě.
-- str. 221

Dobře si to rozmyslete
Na rovinu... Tohle není čtení pro každého. Je to spíš čtení pro náročnější čtenáře a pro čtenáře, kteří si libují v úvahách o literatuře a v složitějších literárních postupech. Delphina totiž je do jisté míry velmi nespolehlivá vypravěčka. Nebo není vypravěčka vůbec? A můžeme de Vigan věřit aspoň něco? Vypůjčím si slova Olgy Stehlíkové, která je autorkou (mimochodem velmi povedeného) doslovu - "Samozřejmě, že tento příběh je založen na skutečných událostech. A samozřejmě, že není pravdivý."

Pokud jste tenhle typ čtenáře, potom tuhle knížku určitě nevynechejte! Je to strhující čtení a určitě vás dostane.

Delphine de Vigan: Podle skutečného příběhu (2016) | přel. Alexandra Pflimpflová | 336 s.

Děkuji nakladatelství Odeon za poskytnutí recenzního výtisku!

5 komentářů:

  1. A můj typ to je, ty vyděračko? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, myslím, že ty jsi ten typ :D A jestli ne, můžeš mi můj výtisk omlátit o hlavu, máš mé svolení!

      Vymazat
  2. Tak tohle zní hodně dobře. Přiznám se, že mě naopak obálka nezujala vůbec - ani nevím proč - ale asi si knihu přečíst zkusím. Příběhy, kde nevím, na čem jsem, mě totiž baví vůbec nejvíc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ta obálka je prostě o vkusu... :D A tu knížku zkus, tobě by se mohla líbit :)

      Vymazat
  3. Tohle si asi někdy vážně budu muset přečíst! :o)

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!