pátek 6. února 2015

Upřímná a otevřená zpověď Terezy Boučkové

Tereza Boučková - Rok kohouta

Rok vydání: 2013 (2. vydání)
Počet stran: 336
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Odeon

Zpověď (K)kohouta
Tereza Boučková dala dvěma romským chlapcům šanci na šťastný život, když je adoptovala. Jenže občas to nevyjde, občas se nedaří. Osamělý kohout podle čínského horoskopu, žena v domácnosti, dcera Kohouta. A vlastně obyčejná ženská, která si vytrpěla svoje. Rok kohouta je zpovědí, zpovědí drsnou, otevřenou, srdcervoucí. Zpovědí o tom, jak těžké je čelit faktu, že geny neovlivníte. Zpovědí o rodinné, pracovní i existenční krizi. A přesto dojemně lehce napsaným deníkem, který vás nenechá v klidu.

Jak jsem už psala v úvodu recenze na Šíleně smutné povídky, život Terezy Boučkové je tak bohatý a plný štěstí i neštěstí, že by vydal na celou románovou sérii. O svém životě za socialismu psala Boučková v prvotině Indiánský běh, v Roce kohouta se zase vypisuje z velmi bolestivého období, které jí přinesla nepříliš vydařená adopce dvou romských chlapců.

Drásavá zpověď
Rok kohouta vlastně ani nemá nějaký souvislý děj, jsou to v zásadě záznamy téměř deníkové formy, prostředek ventilace problémů. Přesto je to kniha, která vtáhne jako málokterá čistá fikce. Jestliže jsem byla z Šíleně smutných povídek rozpačitá, z Roku kohouta jsem nadšená. Byly to krásné tři dny plné čtení. A byly to krásné týdny přemýšlení nad knihou, jejíž téma nepatří mezi nejmilejší a nejjednodušší.

Kniha má v podstatě dvojí tvář a tedy pasáže, které jsou úsměvné a čtou se lehce, byť je jejich obsah poměrně drsný, a pasáže, ze kterých už jen běhá mráz po zádech a čiší zoufalství. 

Hlavně nemít na kredenci drobky. Opakovala jsem si v duchu a z očí mi kapaly slzy. Nechci mít takovej hnusnej zasranej zkurvenej domov s drobky na kredenci.
Marek vyšel z koupelny. V obličeji měl vepsané totéž co já.
Zoufalství.
Tereza Boučková, Rok kohouta, str. 142

Rok kohouta je zpověď mně blízká, protože podobné stavy zoufalství a bezmoci si prožili i moji rodiče. Chvíle, kdy nemůžete dělat nic a od okolí čelíte hanění za špatnou výchovu. Jak je ale potom možné, že vlastní syn Boučkových, Vincek, vyrostl v úplně normálního a milého mladého muže? Navíc se celá kniha odehrává v mně dobře známém prostředí, jelikož Tereza Boučková bydlí ve vesnici kousek od mého bydliště, takže jsem si užívala popisy míst, které znám, a interakce s lidmi, které také znám, byť jsem občas musela hádat, o koho může jít, jelikož Boučková v knize dává svým blízkým pseudonymy (Marek z ukázky výše je kupříkladu její manžel, Jiří Bouček).

Lehký a čtivý styl
Styl psaní je to, co pomáhá Roku kohouta, aby nesklouzl mezi patetické a čistě depresivní kusy. Ba naopak, schopnost sebereflexe a sebeironie je velmi patrná a tvoří tak z na první pohled těžce stravitelného románu téměř příjemné čtení, kdy vám před nosem ubíhají stránky a vy ani pořádně nevíte jak. Boučková se zkrátka opravdu nejspíš narodila, aby psala.

Píšu!
Musím. Musím se ze všeho vypsat, aby se mi ulevilo. Píšu a hned mi naskočily čtyři stránky. Začínám být šťastná.
To bylo ve dne. V noci všechno mažu.
Tereza Boučková, Rok kohouta, str. 135

Rok kohouta je jedna velká houpačka, nebo možná přímo kolotoč, v němž se emoce točí kolem dokola a střídají se čím dál rychleji. Ačkoliv celkovou atmosféru knihy tahá styl psaní hodně nahoru, najdou se i momenty, kdy je vám při čtení pod psa. I přes to ale Rok kohouta rozhodně patří mezi knihy, které byste si měli bezpodmínečně přečíst. Pokud něco od Boučkové, je Rok kohouta ta nejlepší volba.

Odeslala jsem mejlem, co jsem takhle nějak a ještě hůř napsala s mnoha vsuvkami a odbočkami a vykřičníky a pomlkami a zvoláními a jenže a protože... před časem nejmíň dvacetkrát, vytiskla, dala do obálky, vyndala, roztrhala, hodila do kamen a spálila na popel. Odeslala jsem to.
Jako uzávěrku citů.
Tereza Boučková, Rok kohouta, str. 112

Poznámka na závěr: Ačkoliv to tak z ukázek nevypadá, kniha je opravdu nejvíce věnována problémům s adoptovanými syny. Ale vybrala jsem záměrně tyto pasáže, protože je to nejen krize rodinná, ale především velmi silná krize existenční, což se odráží napříč celým dílem.

5 komentářů:

  1. Mám dojem, že jsem o autorce kdysi viděla nějaký dokument, ale nejsem si tím úplně jistá.

    Na knihu už jsem slyšela spoustu rozporuplných názorů a rozhodně bych si ji jednou ráda přečetla. Už z těch úryvků je znát, že je to kniha plná emocí a takové mám ráda - i když věřím, že člověku není ze vší té beznaděje po dočtení lehko. Navíc je mi to téma relativně blízké - jako dítě sídliště jsem se s romskou problematikou setkávala celkem blízce a díky oboru, který studuji, se s ní s velkou pravděpodobností budu setkávat i dál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná jsi viděla tenhle? http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/212562210800034-13-komnata-terezy-bouckove/

      Ono je to navzdory tématu opravdu lehké čtení. A určitě si to přečti, pro mě jedna z nejlepších knih loňského roku! :-)

      Vymazat
    2. Jo! To bylo ono! Děkuju za připomenutí! :) A také za doporučení, po knížce se určitě podívám - mám tušení, že by mi mohla fakt sednout.

      Vymazat
  2. Já si to určitě ráda přečtu. Mamka mi kdyso říkala, že to pro ni byla moc veliká depka, tak jsem čtení odložila,

    Ale zrovna dneska jsem ve vlaku dočetla Kohoutovu Kde je zakopán pes (mimochodem - výborná záležitost) a když se zmiňoval o svých dcerách, vzpomněla jsem si právě na Rok kohouta, že si na něj musím najít čas. =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, čte se to báječně a je to fakt skvělé :-) Tak snad se ti bude líbit taky! Četla ji i babička a mamka a ty nemají rády příliš smutné knihy, to myslím dokazuje, jak výborně je to napsané.

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!