sobota 21. června 2014

Šíleně smutné povídky rozhodně nejsou šíleně smutné

Tereza Boučková - Šíleně smutné povídky

Rok vydání: 2013
Počet stran: 128
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Odeon

13 je prý smolné číslo
Příhodně je právě ve sborníku s tímto bezútěšným názvem 13 krátkých povídek. Každá je jiná a přesto mají jedno společného - hlavní protagonisté nejsou šťastní. Mají smůlu, většinou v milostném životě. Příběhy plné krachů skutečně zní velmi beznadějně, nicméně žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. A nic není tak úplně nešťastné, jak vypadá. Ostatně jsem onehdy slyšela životní krédo, které znělo "Nebreč, bude hůř!".

Tereza Boučková, shodou okolností obyvatelka stejného okresu, jako já, své dílo zakládá především na svých vlastních životních zkušenostech - je dcerou exilového spisovatele Pavla Kohouta, signatářka Charty 77, avšak nejvíce do jejího života patrně zasáhla adopce dvou romských chlapců. Šíleně smutné povídky, její zatím poslední kniha, jsou první čistou fabulací.

Třináctkrát (nejen) o vztazích jinak
Ač se může zdát, že téma nešťastných vztahů je poměrně omezené, Tereza Boučková nám ukazuje, že tomu tak rozhodně není. Jednotlivé povídky jsou si velmi vzdálené nejen tematicky, ale také stylově, takže je vysoce zábavné knihu číst - nikdy nevíte, co si na vás autorka připravila v další povídce. Kromě stylu se také střídá tón vyprávění, takže jsou některé povídky prostě jen posmutnělé a jiné naopak tragikomické či v příjemně melancholickém nádechu.

S hrdiny povídek byste ale rozhodně neměnili. Hořká příchuť zborceného přátelství, vztahová rošáda pro tři postavy, absolutní odcizení. I to jsou náměty jednotlivých příběhů, které jsou díky úspornému stylu často mnohem rozsáhlejší, než by se mohlo zdát. Všechny pozvolna plynou, což umocňuje neznačená a polopřímá řeč, která nahrazuje obvyklé dialogy. Všechny povídky jsou vyprávěny ve třetí osobě a vždy z pohledu jedné ústřední postavy.

Proč mě Martin uráží? Proč se do mě naváží? Co jsem mu udělala? Proč se ke mně takhle chová? Vyhrkla na ni Eliška. Už se nevydržela přemáhat. Brečela.
Protože jste oba stejný. Řekla Lenka.
Jak stejný?
Protože chcete pořád všechny řídit.
Já ti nerozumím.
Tereza Boučková, Šíleně smutné povídky - Nejsvětější trojice, str. 19

Silnější a slabší momenty
Stejný problém, jaký mám i s jinými povídkovými soubory, jsem měla i při čtení Šíleně smutných povídek, byť ne tolik výrazný. To, že čtenáři nedělá nejmenší problém knihu odložit, je takřka samozřejmost, jsou to 'jen' povídky. Nicméně některé prostě velice rychle zapadnou, zapomenete na ně. Na druhou stranu toto zanedbatelné procento slabých povídek vyvažují ty skutečně povedené.

Jmenovitě ty, které mě zaujaly nejvíce:
  • Hranice - velmi zajímavě podaný pohled na totální vztahové odcizení
  • Olok - spíše úsměvný pohled na rozdílné názory
  • Nejsvětější trojice - tematicky velmi aktuální, o krachu přátelství mezi rodinami
  • Přes most - nejen témata milostných vztahů jsou námětem povídek, tato je spíše o těžké pozici rodiny, která ztratí jednoho svého člena
Mohla bych samozřejmě jmenovat i další, těch, které mě příliš nezaujaly, tolik není.

Hodně se mi zamlouval humor, který doprovází většinu povídek - nevtíravý, příjemně černý, tragikomický. Tereza Boučková sama dobře ví, jak se vyrovnat s nepřízní osudu a zachovává si úsměv na tváři i mezi řádky. Zároveň se tak docela neoprostila autobiografických náznaků. Jak sama v rozhovoru pro časopis Host 2013/11 přiznala, u některých příběhů čerpala inspiraci ze situace v okolí. A pokud o Tereze Boučkové něco víte, jistě si tu a tam všimnete i náznaků přímo její rodiny.

On, Barták, byl přesvědčený, že ty děti dobře nevychovali. Vždyť tady lítaly po okolí, jezdily na kole, flákaly se, kouřily a tak. Dokonce tady předtím, než se to stalo se sklem jemu, vykradly nějakou chatu. Protože kdo jiný? Ti dva starší, prvňák a třeťák. A ten nejmenší, snad teprve čtyřletý, hlídal! Pěkná partička. A zase je nikdo neviděl. Zase jim to nikdo nedokázal. Rodiče je z toho vysekali...
Ba ne.
Děti se musí vychovávat.
Tereza Boučková, Šíleně smutné povídky - Proč by vstával?, str. 111

Něco tomu přesto chybí
Aby bylo jasno, Šíleně smutné povídky jsou spíše melancholické a hořké, nejsou tak zábavné a vtipné, jak možná naznačují předchozí odstavce. Přesto nám napovídají, že i s nepřízní osudu si můžeme udržet úsměv. A že jsme v tom všichni.
Na druhou stranu mi něco chybělo, příliš snadno se kniha odkládala, příliš mi z povídek v paměti nezbylo. Přikláněla bych se k delším prózám, i přes úsporný styl by si některé kousky zasloužily více prostoru, ne-li celou knihu. Příště zkusím některou z autobiografických knih Terezy Boučkové. Ale jako prvotní exkurz do jejího psaní mohu Šíleně smutné povídky vřele doporučit.


Děkuji nakladatelství Odeon za poskytnutí recenzního výtisku!

3 komentáře:

  1. Vážně nejsem čtenářkou povídek - rozčiluje mě, že jakmile se do jedné začtu, končí, a mohu s celým procesem začít od začátku. V posledním týdnu je ale tohle už druhá recenze na povídkovou sbírku, která mě zaujala, a u které si říkám, že bych si zmíněnou knihu vážně ráda přečetla :)

    U téhle knihy se mi líbí hlavně to tématické propojení - myslím, že zachycování jednoho tématu z mnoha různých úhlů by mě určitě mohlo bavit. Od Terezy Boučkové jsem navíc četla Rok kohouta a její spisovatelský styl mi hodně sedl (a jestli hledáš nějakou její autobiografickou knihu, tak právě Rok kohouta vřele doporučuju :) ).

    OdpovědětVymazat
  2. Tuhle knížku neznám a nemám moc ráda smutnou četbu :-).

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkná recenze. A tyhle povídky jsem taky ještě nečetla, i když už se na ně chystám, co vyšly. Díky za připomenutí a přeji jen samé dobré čtenářské zážitky :-)

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!