středa 18. září 2013

Jmenuji se Oliver Tate a mám rád slova (RC)

Joe Dunthorne - Ponorka

Originální název: Submarine
Překlad: Štěpán Hnyk
Rok vydání: 2013 (originál vydán 2008)
Počet stran: 320
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Plus

Román o dospívání v netradičním podání

Oliverovi je patnáct je velmi zvláštním puberťákem. Na všechno kolem sebe se dívá velmi analyticky a snaží se chovat přesně tak, jak se od něj očekává. Miluje cizí slova a vylepšuje jimi svůj zápisník/deník. Jeho život se momentálně točí kolem Jordany, první velké lásky se vším všudy, a vztahu jeho rodičů, který se podle něj nezávratně řídí do záhuby a tomu je třeba zabránit.

Oliver, hlavní hrdina, se do podvědomí dostal již v roce 2010, kdy se pod názvem "Jmenuji se Oliver Tate" jeho příhody dostaly na stříbrné plátno. Právě z tohoto snímku čerpalo nakladatelství Plus námět na obálku, když tři roky po filmu vydalo Ponorku i u nás. Mně se obálka moc nelíbí, musím se přiznat, že Oliver na ní mě svým způsobem dost děsí... Zároveň ale s obsahem docela koresponduje, takže se ve mně trochu hárají tyhle dva pocity.
Na první svazek nové plusácké edice Crack Up jsem se hodně těšila, protože ten druhý, Spodek, se mi líbil moc.

Přiměřeně dějový deník
Vzhledem k faktu, že je Ponorka spíše sondou do duše dospívajícího Olivera, nečekala jsem příliš mnoho děje. V tomto ohledu jsem byla spíše příjemně překvapená, neboť příběhů se na stránkách knihy odehraje dostatek. Na druhou stranu mi ale, zejména ze začátku, přišla kniha trochu zmatená a rozháraná. Děj se naštěstí posléze ustálil, ale pocit nejistoty toho, co čtu, ve mně přetrval.

Rozhodl jsem se, že si deník psát nebudu. Ohrožuje to moji reputaci. Budu si vést "zápisník". A bude vážně ostrý: žádné emoce; žádné smajlíky; bude zkropen odrážkami jako křídla stíhačky Luftwaffe po zavedení kulometů Vickers K.
Začmáral jsem slovo "Deník" na obalu; teď je tam jen název výrobce "Niceday". Zabělím slovo "day" a levou nožičku velkého písmena "N". Teď je to jen "Vice" - Neřest. Na první stránku napíšu svoje jméno. A také zlověstný anagram svého jména: "Otevíratel".
Až budu hodně starý, budu si moci listovat svým zápisníkem a živě si připomenout chuť úst patnáctiletých holek.
Joe Dunthorne, Ponorka, str. 60

Líbí se mi, že to není úplně klasický deníček nejen dějem ale také tím, že ač je příběh vyprávěný ich-formou, deníkové záznamy jsou vložené zvlášť. To je podle mě dost originální a z Ponorky se tak stává jakýsi deník v deníku. Samotné zápisky Olivera nejsou nijak objevné, většinou jen doplňují hlavní dějové linky, ale připravují knize příjemné zpestření.

Zábavná leč ukecaná
Musím přiznat, že mě až překvapila míra vtipu v knize. Obvykle se ani u zábavných knih nesměji nahlas, protože prostě během čtení jsem natolik uzavřená příběhem, že navenek emoce neprojevuji. Ponorka ale patří mezi ty výjimky, které mě skutečně rozesmívají i nahlas. Vtipy uvnitř jsou ale takové... Prostě jiné. Nesou se naprosto v duchu knihy a ten je jednoduše svůj. Navíc naprosto korespondují se stylem vyprávění, který je takový věcný.

Máma mluvila o své kraniosakrální terapii:
"Strčil mi ruce do pusy - což bylo ze začátku trochu divné - a potom mě držel za nohy." Na rtech měla červenou čáru přílivu od vína. "Vím, že to zní divně, ale ještě nikdy jsem se necítila tak dokonale čistá, tak naprosto spokojená s tím, že jsem lidská bytost."
Je zvláštní slyšet vlastní matku říkat, že je lidská bytost, protože, upřímně řečeno, dost snadno se na to zapomíná.
Joe Dunthorne, Ponorka, str. 263

Ani sebevtipnější kniha však nemusí nutně nebýt nudná. Místy mi totiž připadalo, že je to vše příliš ukecané a cíleně protahované. Autor to měl ale zjevně velice dobře promyšlené, protože díky neobvyklému slovníku si i toto protahování může dovolit. A tak jsem si i přes hluchá místa čtení užívala.
Čtivost je totiž pravděpodobně největší devízou knihy, větší než je onen slovník plný nejrůznějších cizích slov. Na druhou stranu byla některá ta slova pro mě spíše nešťastně zvolená, protože byla naprosto nezapamatovatelná, takže mi vlastně četba ani neobohatila slovník, na což jsem se docela těšila.

Oliver a ti ostatní aneb vytvořit si názor může být zatraceně složité

Muž zvedne kbelík se zlatým nápisem "Každý vyhrává!". Zachřestí s ním na tátu. Je plný odznáčků s červenobílými terči. Řekl bych, že jsou určené k tomu, aby ostatním stánkařům ukázaly, kdo je trouba.
Táta se na chlapa usměje a otočí se ke mně.
"Chceš jeden?" zeptá se.
"Ne, díky," odpovím.
Táta vypadá, jako by se měl sesypat.
"Ne, děkujeme," řekne stánkaři.
Snažím se vymyslet, co by mi asi řekl on, kdyby se to stalo mně.
"Do červenýho... Ten by spíš zasloužil jednu mezi oči," prohodím.
Zasměje se. Není to jeho normální smích, ale pořád je to smích.
Sehne se a zvedne ze země plyšovou velrybu.
"Tohle jsem vyrybařil," podá mi ji. "Promiň. Ale bylo tam buď tohle, nebo krab."
Joe Dunthorne, Ponorka, str. 122 - 123

Hlavní a ústřední postavou je Oliver a ostatní mu v podstatě jen sekundují. Tentokrát jsem si víc oblíbila Olivera než vedlejší postavy, žádná z nich mě nijak výrazněji nezaujala, ačkoliv tlusťoška Zoe nebo třeba Oliverova láska Jordana byly rozhodně figury s potenciálem. Ten však zůstal trochu v pozadí Olivera, který si z knihy udělal trochu 'one man show'. Je postavou zajímavou a mnohovrstevnou, řadí se k těm 'spíše divným' hrdinům. Zároveň je na něm cosi znepokojujícího, což udržuje jisté napětí.

Na druhou stranu se mi dost líbili jeho rodiče. Neoblíbila jsem si je, ale jejich dějová linka byla dost zajímavá, byť čtenářsky přitažlivější byl pravděpodobně Oliverův vztah s Jordanou.
Jak vidíte, ani v této oblasti nejsem stoprocentně rozhodnutá, co se mi opravdu líbilo a co mě spíše nudilo. Někdy je prostě těžké udělat si nějaký názor a v případě Ponorky obzvlášť.

Otevřené scény
Někomu by mohla tato kniha záhy ležet v žaludku, jelikož obsahuje i scény, které by nejspíš puritánům či slabším žaludkům neprospěly. Sex je zde popisován syrově a to je místy trochu znepokojující. Celý tento fakt ještě umocňuje Oliverův styl vyprávění - celý styk a vše co s ním souvisí popisuje odbornými výrazy, což zrovna mě zrovna moc nevyhovovalo.

Prolaps. Znamená to vypadnout nebo vyhřeznout, hlavně u orgánů. Chips mi jednou na internetu ukazoval fotku rektálního prolapsu: vyhřeznutí rektální sliznice skrz anus. Vypadá to jako opičí mozek. Jedna z věcí, podle nichž poznám, že jsem nešťastný, je, že se mi začne hnusit prohlížení fotek pohlavních nemocí, fotbalistů se zlomenýma nohama a popálenin.
Joe Dunthorne, Ponorka, str. 120

Abych pravdu řekla, toto je pro mě naprosto záhadnou knihou. Ještě se mi nestalo, abych byla takto nerozhodná ohledně hodnocení. Nejsem si jistá, kde je ta hranice mezi líbivostí a iritací. Jsem si však jistá tím, že je to čtivá a zábavná kniha. Nepřinese vám však nejspíš přesně to, co budete čekat. Připadá mi, že je to jedno z děl, které nejde odhadnout hned z kraje.
Díky poměrně krátkým kapitolám a rámcovým tématům jednotlivých částí se však Ponorka může stát docela příjemným zpestřením.

Rozhodně ale tato milá absurdita stojí za přečtení, už jen proto, že na konci možná odhalíte Oliverův psychický posun. Ostatně konec se podle mě vydařil, je vkusný a nepřetéká sentimentem. Prostě to zkuste, bude vás to určitě bavit!

Děkuji nakladatelství Plus za poskytnutí recenzního výtisku!

2 komentáře:

  1. Nevěděla jsem,že existuje i kniha. Působí to zajíměv, na druhou stranu nevím, zda-li se mi to chce číst, když už jsem to viděla.

    OdpovědětVymazat
  2. Schválně jsem si tvou recenzi přečetla až po tom, co jsem dopsala tu mou. A ve většině s tebou souhlasím. Zvlášť v tom, že je to na hranici mezi líbivostí a iritací. Preferovala jsem (taky) Jordanu před rodiči a ten závěr se mi teda moc nezamlouval. Ale jinak, byla jsem z toho při hodnocení podobně nerozhodná jako ty. :)

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!