sobota 3. srpna 2013

Svědectví i životě v Tibetu

Heinrich Harrer - Sedm let v Tibetu

Originální název: Sieben Jahre in Tibet
Překlad: Arnošt Černík
Rok vydání: 2010 (originál vydán 1953)
Počet stran: 304
Vazba knihy: Brožovaná
Nakladatelství: Academia

Nedobrovolně dobrovolný azyl v Tibetu
V roce 1939 se Heinrich Harrer jako člen horolezecké výpravy vracel z Himalájí. Celá skupina však byla zajata a dopravena do internačního tábora... Odtud po několika letech příprav Harrer s pár přáteli unikl - a dostal se až do neutrálního Tibetu. Spolu s Peterem Aufschnaiterem prošli dlouhou cestou napříč tibetskou náhorní plošinou a dlouhým koloběhem schvalování pobytu. Tato kniha je svědectvím o životu v Tibetu těsně před čínskou okupací a o přátelství autora s dalajlamou.

Jelikož je pro mě dalajlama osobnost, buddhismus zajímavý filosofický směr a Tibet zatím neuskutečněný cestovatelský sen, byla pro mě kniha Sedm let v Tibetu jasnou volbou. Doufala jsem, že narazím alespoň na zajímavý příběh na pozadí Tibetu. Obsah ve skutečnosti dalece předčil má očekávání, ale to bohužel nemohu říct o všech aspektech knihy.

Začátek bez rozjezdu
Přiznám se, že už začátek knihy pro mě byl zvláštní a nemohla jsem ho hned skousnout. Nejprve si přečteme předmluvu o tom, jak se Heinrich Harrer dostal k horolezení a k oné výpravě - a pak už střih, je zajatý a čtenář se najednou musí velmi rychle zorientovat v čase, prostoru a zároveň i v osobách. Připadalo mi trochu, jako by byly první strany rukopisu prostě odstraněny a nebo zapomenuty. V pravdě mi tedy celá první část (tedy přípravy útěku a první neúspěšný útěk) přišla dost zmatečná, mnoho nových osob se mísilo s prostředím a nějak nezapadalo do celku. Naštěstí se toto během relativně krátkého úseku ustálilo a z původních spiklenců zbyli jen čtyři a posléze dva (Harrer a Aufschnaiter).

Jakmile jsme se dostali z dohledu stráží, vlezli jsme do křoví a rychle se zbavili přestrojení. Vespod jsme měli obvyklý khaki oděv, ve kterém jsme chodili na vycházky. Několika slovy jsme se rozloučili. Have, Magener a já jsme zůstali ještě několik mil společně, teprve potom se naše cesty rozdělily. Chtěl jsem jít stejným směrem jako posledně. Pospíchal jsem, abych se do příštího jitra dostal co nejdál z tábora.
Heinrich Harrer, Sedm let v Tibetu, str. 28 - 29

Zbytek knihy je veskrze přehledný a dělený na příjemně krátké kapitoly. V nich se dozvídáme zajímavosti o životě Tibeťanů a také v nich sledujeme, byť spíše okrajově, postup Harrera. Celé tempo knihy je příjemně poklidné, ovšem právě svým líným plynutím příliš nenutí ke čtení. To je právě kámen úrazu, jindy bych třísetstránkovou knihu přečetla za dva dny, ale se Sedmi lety v Tibetu jsem se mořila přes týden!

Bez postav a dialogů
Jelikož jde o cestopis, nenalezneme zde fiktivní postavy. A jelikož jde o cestopis, vše se soustředí na krajinu a kulturu Tibetu. Přiznám se, že právě tato část mě nadchla nejvíc - kde jinde se dočtu o procesu nalezení tulku tedy převtěleného a navíc současného dalajlamy? Navíc přeneseně na základě výpovědi mnicha, který se celého procesu zúčastnil... Drobnosti ze života Tibeťanů bych možná v odborné literatuře našla, ale rozhodně ne takové detaily, jakým byl popis setkání autora s duchovním vůdcem Tibetu. Hodně jsem si doplnila znalosti o střeše světa, to se cení.

Při této příležitosti jsem poprvé přišel do styku s jaky. Jsou to typická nákladní zvířata, žijící volně pouze ve vysokých polohách. Je to určitý druh dlouhosrstého skotu, jehož ochočení vyžaduje mnoho znalostí. Samice jsou podstatně menší než samci a poskytují velmi dobré mléko.
Voják, který nás ze Šangce doprovázel, obdržel pro nás průvodní list, jenž nám umožňoval kdekoli nakoupit potřebné množství potravin. Na každé stanici nám také vyměnili jaky.
Heinrich Harrer, Sedm let v Tibetu, str. 39

Příběh je vyprávěn ich-formou a postrádá dialogy, jelikož sám Harrer je spíše pozorovatelem situace a jejím zapisovatelem. Proto mi také občasné dialogové vsuvky z úst dalajlamy připadaly rušivé vzhledem k povaze textu.

Ach ten styl, ten styl...!
Největší slabinou pro mě ovšem byl samotný text. Jak se mi líbil obsah, tak se mi nelíbil styl. No vážně, je snad čtenářsky komfortní zmatečné střídání minulého a přítomného času a navíc občas dost kostrbaté věty? Není! Zhruba od půlky jsem skutečně bojovala a nebýt výtečného obsahu, knihu bych odložila. Je to sice, kromě začátku, jediná výtka, zato je však markantní. Tato skutečnost mi totiž dokázala otrávit skoro celé čtení, což je vážně škoda.

Takže pokud hledáte informace o Tibetu, určitě po téhle knize sáhněte. Ale vězte, že se nečte úplně nejlépe. Přesto se však vyplatí vytrvat a celou knihu dočíst. Konec dokonce zapůsobí na emoce a donutí vás se zamyslet nad jednáním některých lidí.

Při tomto milém setkání jsem se už docela slušně dorozuměl tibetsky. Měl jsem velkou radost, jak mé jazykové znalosti vzrůstají, Na příští den jsme si domluvili společný lov a domácky jsme se u mladé dvojice usadili. Nomád a jeho žena byli první veselí Tibeťané, které jsme potkalo. Proto nám tak dlouho utkvěli v paměti.
Heinrich Harrer, Sedm let v Tibetu, str. 42

2 komentáře:

  1. Úplně s tebou souhlasím. Měla jsem z knihy zcela stejné pocity. Dokonce jsem ji odkládala. Začala jsem v lednu a vrátila jsem se k ní až teď o prázdninách. A velký vliv na to, že se mi kniha líbila, měla právě ta fakta.=)

    OdpovědětVymazat
  2. Sedm let v Tibetu jsem viděla nejdřív jako film, který mě hodně zaujal, takže jsem se rozhodla zkusit i knihu, ale souhlasím s tebou, že opravdu na čtení není moc příjemná. Nakonec jsem ji myslím ani nedočetla, což je škoda, protože příběh sám o sobě byl zajímavý...

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!