středa 10. července 2013

Tajemství ukryté v zákoutích Barcelony

Carlos Ruiz Zafón - Marina

Originální název: Marina
Překlad: Athena Alchazidu
Rok vydání: 2012 (originál vydán 1999)
Počet stran: 256
Vazba knihy: Vázaná
Nakladatelství: CooBoo

Vzpomínáme jen na to, co se nikdy nestalo
Oskar se s Marinou seznámil díky náhodě a shodě okolností. Nejprve proniká do jejího života s otcem Germánem a kocourem Kafkou. Pak se ale oba ocitají ve víru událostí, které mají co do činění s tajemnou dámou v černém, kterou cestou na hřbitov doprovází symbol černého motýla. Pátrání po stopách zvláštního muže, Michala Kolveníka, se stává čím dál napínavějším. Jak to vlastně všechno bylo?

Už u předchozí knihy Zafóna, kterou jsem četla, mě zaujala atmosféra. Marina proto byla další jasnou volbou, stejně tak i kvůli krásné obálce. Zlatě vytlačená písmena vypadají elegantně a vkusně doplňují obraz katedrály, která se k příběhu nadmíru hodí. Byla jsem tedy zvědavá, jestli mě Zafón bude bavit. No a bylo to všelijaké...

Osvědčené kroky
Carlos Ruiz Zafón ve svých knihách zjevně nerad experimentuje. Pochopitelně těžko soudit ze dvou knih, které jsem měla možnost si přečíst, nicméně obě obsahovaly stejné motivy - pátrání v zákoutích Barcelony, tajemství osoby, která žila před mnoha lety, femme fatale, tajemné honičky... Nicméně ono to funguje, tak proč to tak nedělat, že?

Zafón je mistr popisů, nebojím se to říct. Právě na popisech prostředí, atmosféry a pocitů je postavená i Marina. To také způsobuje poněkud pomalejší rozjezd, který graduje možná až překotně rychle a zároveň i rychle končí. Začátek a konec pro mě byly nejslabšími částmi knihy. Přesto jsem se i s tímto postupem setkala v předchozí knize, kterou jsem od téhož autora četla.

(Ne)sympatické postavy
Hlavním hrdinou je patnáctiletý Oskar a jeho kamarádka Marina, jež dává jméno i celému dílu. Ani jeden z ústřední dvojice mě nijak výrazněji nezaujal, přestože byla Marina popisována jako odvážná a správná a tak vůbec. Nejvíc jsem si oblíbila Marinina otce Germána, což je gentleman mající všech pět pé.
Scény v domě u Marina a Germána tak byly nejpříjemnějšími z celé knihy.

O hodinu později už jsme brázdili pobřežní silnici. Germán seděl za volantem vybaven výstrojí automobilového průkopníka a úsměvem, jako by vyhrál v loterii. My s Marinou jsme oba seděli vepředu vedle něj. Kafka, který měl celé zadní sedadlo jen pro sebe, slastně spal. Všechna auta nás předjížděla, ale všichni se otáčeli a dívali se na Tucker s úžasem a obdivem.
"Je-li vůz na úrovni, pak je rychlost jen zanedbatelnou podružností," poznamenal Germán.
Carlos Ruiz Zafón, Marina, str. 87

Ostatní postavy bohužel dostaly žalostně málo prostoru. A to i záporné postavy, což je pro mě velkým nedostatkem knihy, záporné postavy totiž zápletky tvoří a jsou pro mě nejtvárnějšími charaktery knih. 
Na druhou stranu však musím myslet na cílovou skupinu, pro kterou je tato skutečnost možná přijatelnější, jelikož samotný děj nabízí dost napínavých až strašidelných momentů, které by možná se skutečně výraznou zápornou postavou nabyly rozměrů až hororu, a to není primární účel této knihy.

Tajemství kam se podíváš, ale...
Užívala jsem si popisy postupného pátrání po Michalovi Kolveníkovi. Díky detailnímu popisování totiž dobrodružné momenty přímo vystupovaly ze stránek. Jsem dost strašpytel, takže bych asi určité pasáže nechtěla číst uprostřed noci.

"Jsou to panáci," vysoukal jsem ze sebe téměř bez dechu.
Vstali jsme ze země a začali zjišťovat skutečnou podstatu těch postav. Šlo o loutky. Ze dřeva, kovu a keramiky. Visely zavěšené na obrovském množství lan, upevněných k provazišti. Páka, kterou Marina nechtěně uvedla do chodu, uvolnila mechanismus kladek, k nimž byly loutky přivázány, takže zůstaly viset kousek nad zemí a pohybovaly se v jakémsi morbidním tanci oběšenců.
Carlos Ruiz Zafón, Marina, str. 40

Nemůžu si ale pomoct - něco tomu chybělo. Připadá mi, že některé motivy nebyly využity do dokonalosti, navíc mi celé zápletka s Michalem Kolveníkem přišla trochu násilně vložená do děje. Na druhou stranu má ale poměrně překvapivé rozuzlení, které by mě vlastně vůbec nenapadlo.
To se ale nedá říct o zbytku děje. Konec mi přišel opravdu navíc, Zafónovy 'epilogy' jsem zmiňovala už v recenzi na Stín větru. Nemyslím si, že by bylo na konci potřeba tolik slov. A ani si nemyslím, že by bylo potřeba tolik patosu. Ne, konec se mi ke zbytku knihy opravdu nehodil a vlastně mě i zklamal.

Marina není špatná knížka, ale nevtahuje. V podstatě po celou dobu čtení jsem měla pocit, že jsem od příběhu naprosto odosobnělá, že nejsem jeho součástí. A to mě hodně mrzí. Je to ale poměrně čtivá záležitost a v určitém věku přinese i kýžené uspokojení pramenící s dobrodružství, kterým Zafón rozhodně nešetří.

2 komentáře:

  1. Já byla z Mariny nadšená. Jasně, má to nějaké chyby, ale stejně jsem té knížce musela dát celých pět hvězdiček. :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to doporučuju Stín větru, ten se mi líbil víc :-)

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!