úterý 16. července 2013

Drobné střípky vzpomínek (RC)

Tove Janssonová - Kniha léta

Originální název: Sommarboken
Překlad: Helena Chvojková
Rok vydání: 2011 (originál vydán 2004)
Počet stran: 144
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Plus

Chladné léto na ostrově
Prostřednictvím šestileté Sofie autorka vzpomíná na prázdniny prožité na pustém ostrůvku Klovharun ve Finském zálivu. Zatímco tatínek denně pracuje, malá Sofie a její babička prožívají nevšední i všední zážitky, které se vrývají do paměti. Svérázná babička je protikladem občas umanuté Sofie a společně tvoří mozaiku vzpomínek a příběhů na pozadí čarokrásné finské krajiny...

Když jsem dostala nabídku zrecenzovat tenhle kousek, neváhala jsem ani chvíli - Tove Janssonová je totiž autorka pohádek o Mumíncích, které prostě můžu. Byla jsem tedy zvědavá i na další dílo z její tvorby. Navíc název i obálka evokují to pravé prázdninové čtení, no ne?



Lehká miniaturka
Kniha léta má skoro všechno, co byste čekali od letní knihy - je lehká, vtipná a rozdělená na krátké úseky. Postrádá maximálně romantickou zápletku a souvislý děj, je totiž složená z krátkých příhod a epizodek. Ty jsou dějově velmi jednoduché, ale popsané kouzelně, navíc plné popisů nádherné krajiny letního Finska, které mě skutečně získaly, stejně jako celková atmosféra knížky.

Noci už byly mnohem delší, a když se Sofie probudila, viděla kolem dokola jen samou tmu. Nějaký pták přeletěl nad roklí a zakřičel, napřed úplně blízko, pak ještě v dálce. Noc byla klidná, a přece slyšela moře. V rokli nebyl nikdo, ale kamínky skřípaly pod něčími kroky. Stan-ochránce nechal přijít noc docela blízko, jako kdyby spala pod širým nebem. Další ptáci křičeli, ale nějak jinak, tma byla plná podivného pohybu a zvuků, o nichž nikdo nedokázal říct, odkud pocházejí, ani je vysvětlit.
A dokonce ani popsat.
Tove Janssonová, Kniha léta, str. 67-68

Celá kniha odsýpá v pomalém tempu, je trochu líná a hodně poetická, což se prostě skvěle hodí pro občasné nakouknutí dovnitř a přečtení krátkého úseku. Sama jsem knihu četla v nedostatku času docela dlouho, takže ani nedokážu posoudit, zda by byla taky taková po přečtení najednou. Osobně ji považuji za knihu, kterou se dá prokládat jiná četba.

Nenápadně nápadné postavy
Kniha je vyprávěna er-formou a hlavní postavou se nezdá být Sofie, jak by člověk usuzoval dle oficiální anotace, nýbrž její babička. Ta je prototypem postavy, kterou si prostě zamilujete - je milá, vtipná, občas mrzutá a hlavně velmi svérázná. Právě její roztomilé stáří zapříčinilo, že jsem se občas smála nahlas. 

Už se na sebe ani nepodívaly. Po cestě šly tři krávy. Kývaly ocasy a rohama. Pohybovaly se pomalu v roji much směrem k vesnici, kůže na zadku se jim vlnila a natřásala v rytmu jejich kroků. Brzy zmizely a zůstalo jen ticho. Konečně Sofiina babička řekla: Umím písničku, kterou ty neznáš. Chvilku počkala a pak se dala do zpívání - hodně falešně, protože neměla v pořádku hlasivky: Když po mně hodíš kravinec, tra la la, uvidíš, co bude za binec, tra la la. Hodím ti ho zpátky, tra la la, to jsou s hovnem hrátky.
Tove Janssonová, Kniha léta, str. 32

Nicméně není jen postavou zábavnou, ale také dojemnou. Naproti tomu Sofie, mudrlantka a trochu umanuté dítě byla na můj vkus příliš dospělá na svůj věk. Přesto jsem si některé úseky s ní zamilovala. Asi nejlepší byla kapitola o dělení žížal, byla tak opravdová, dojemná a úsměvná zároveň.

Zvláštní styl jako devíza nebo slabina?
Musím přiznat, že jsem zpočátku byla trochu vykulená ze stylu knihy. A až do konce jsem si pořádně nezvykla na vynechané uvozovky, které sice děj činí plynulejším, ale zároveň veškeré dialogy odsouvají do pozadí a to je v mnohých případech vážně škoda.

Na druhou stranu styl dotváří zvláštně půvabnou atmosféru celého kusu a tudíž si upřímně ani neumím představit dialogy s uvozovkami. Jak jsem ale již zmínila, popisy zde zkrátka hrají prim, těm se přímá řeč nevyrovná v žádném případě. I když i za to možná mohou chybějící uvozovky.
Popisy jsou plné metafor a kouzelných přirovnání, díky nimž by i nejobyčejnější krajina či věc působila neobvykle. Tove Janssonová s nimi zkrátka umí pracovat a umí jimi uchvátit nejedno oko čtenáře.

Když člověk hledá a sbírá jedinou věc, nevšímá si ničeho jiného. Když jde na brusinky, vidí jen to, co je červené, a když hledá kosti, vidí jen to, co je bílé. Kam vkročí, nevidí nic jiného než kosti. Někdy jsou tenké jako jehla, neobyčejně jemné a křehké, takže si musí dávat velký pozor, když je nese. Často jsou to holenní kosti, a ty jsou pořádně veliké, nebo hrudní koš pohřbený v písku jako žebra lodního vraku. Existuje na tisíce kostí a každá z nich má svou vlastní stavbu.
Tove Janssonová, Kniha léta, str. 13

Zároveň je děj plný odboček, které atmosféru také dotvářejí.

Závěrem mohu jen říct, že pro milovníky Mumínků je Kniha léta povinnou četbou. A pro ostatní? Milou náladovkou pro horké i studené léto, pro večery, osamělé noci i prosluněná poledne.
Možná by jí slušelo více výraznosti, ale i tak je velice pěknou záležitostí, která potěší duši a lahodí oku.

Děkuji nakladatelství Plus za poskytnutí recenzního výtisku!

2 komentáře:

  1. Súhlasím, Kniha léta je nádherná a kúzelna. Čítala som ju už dávnejšie a bolo príjemné spoznať Tove Jansson aj inak ako skrz rozprávky o Mumínkoch. Naviac Fínsko je malý kúsok raja a pri čítaní som si spomínala na svoju návštevu tej krajiny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, do Finska bych se taky ráda podívala! A tím víc po čtení téhle knížky :-)

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!