úterý 28. května 2013

Svědectví toho, který přežil

Władysław Szpilman - Pianista

Originální název: Pianista
Překlad: Helena Stachová
Rok vydání: 2006 (originál vydán 2002)
Počet stran: 256
Vazba knihy: Brožovaná
Nakladatelství: Academia

Varšava, horký bod pro nacistické Německo
Před válkou měl Władysław téměř všechno - dobrou práci klavíristy v rozhlase, šťastnou a početnou rodinu. Jenže potom přišel rok 1939 a Varšava se změnila v peklo. Nejprve byli Židé zavřeni do ghetta. Potom postupně selektováni. Na Umschlagplatzu Władek přišel o celou rodinu... A přišly měsíce a roky strádání, hladovění a obrovského strachu, které trávil skrýváním se u přátel. A pak válka skončila a on byl ten, který přežil, ten, který o tomhle mohl napsat knihu.

Pianista je unikátním svědectvím o situaci přímo v centru dění holocaustu. Kniha byla původně napsána pod názvem Smrt města a vydána těsně po válce (v roce 1946), záhy však byla stažena. O více než 50 let později vyšla znovu, tentokrát doplněna o fragmenty deníku 'kladného' esesmana, kapitána Hosenfelda.
Byla jsem na toto dílo hodně zvědavá. Tematika 'konečného řešení židovské otázky' je pro mě velice zajímavá a na Pianistovi je přitažlivé i to, že jde o vlastní prožitek autora. Během čtení jsem se nemohla s některými věcmi srovnat, ale vše mi vysvětlil dovětek od Wolfa Biermana, Most mezi Władysławem Szpilmanem a Wilmem Hosenfeldem, skládající se ze 33 částí.


Vlastní prožitek, nikoliv beletrie
Hned v úvodu je třeba zdůraznit, že během čtení si musíte uvědomit, že autor knihy je primárně klavírista, nikoli spisovatel. Kniha je tedy psaná těžkopádněji a nevyváženěji než skutečná beletrie od skutečných spisovatelů. Musím říct, že mě zprvu tento fakt trochu zaskočil, byť jsem byla obeznámena s profesí Władysława Szpilmana. Myslela jsem si totiž, že o to bude prožitek v knize intenzivnější, což se tedy tolik nestalo.

Tuto problematiku osvětluje již zmíněný dovětek - jelikož Szpilman psal knihu téměř ihned po skončení války, byl ještě v šoku. Proto celé vyprávění působí chladně, věcně a odtažitě. Zejména prvních cca 120 stran pro mě nijak přitažlivých nebylo. Hodně mi například vadilo, že některé věci jsou popsány podrobně, jiné letmo. Navíc skoky v datech a událostech nejsou odsazeny, tudíž to může působit matoucím dojmem.

Zlomový okamžik
Zlomové se pro mě staly události po ztrátě autorovy rodiny. Tehdy kniha začala působit srdceryvnějším a živějším dojmem. Je patrné, že právě tato událost byla emoční startér. Tato pasáž je dle mého názoru v knize nejpůsobivější.

Znovu jsem se vrhl na policisty.
"Tatínku! Henryku! Halino!"
Křičel jsem jako pominutý, posedlý strachem, že se k nim právě teď, v tuto nejdůležitější chvíli nedostanu a že už navždy zůstaneme rozděleni.
Jeden z policistů se ke mně otočil a řekl vztekle:
"Co blázníte? Radši se zachraňte!"
Zachránit se? Před čím? Ve vteřině jsem pochopil, co čeká lidi nastupující do vagonů. Vlasy mi vstaly hrůzou.
Władysław Szpilman, Pianista, str. 116

Hrozné a neskutečné
Události v knize jsou bezpochyby kruté a příšerné... Ale přesto působí až neskutečně. Autor byl zajisté miláčkem štěstěny, jelikož těch náhod, které se mu staly, bylo až neuvěřitelně moc. Mezi takovou náhodu, která mu zachránila život, se řadí i setkání s kapitánem Wilmem Hosenfeldem, který jej nejenže neprozradil, ale zároveň jej i zachránil před vyhladověním.

Deník (či spíše jeho úryvky) tohoto německého důstojníka je bezesporu jednou z nejzajímavějších částí celé knihy. Ukazuje se nám paradoxní nacismus s lidskou tváři. Zároveň se také dozvídáme, že být Němcem v době druhé světové války nebylo nic jednoduchého.
Zajímavé je, že po prvním vydání knihy v Polsku se stalo takřka nepřípustným, aby byl nějaký Němec v knize popisován jako anděl strážný, tudíž byl v tomto vydání přepsán na Rakušana.

Pokud někdo reprezentuje názor: ať je vlast dobrá či špatná, je moje, a pokud se dnes o tom ani nepokouší přemýšlet, je pokrytec a nás tím zesměšňuje.
Władysław Szpilman, Pianista (úryvek z deníku Wilma Hosenfelda), str. 230

Veškerou atmosféru v knize celkem umně dokreslují fotografie, které se uvnitř tohoto vydání ve filmové edici nakladatelství Academia nachází. Podle Pianisty byl totiž natočen i velmi úspěšný snímek, podle mnohých lepší než kniha. S čímž asi lze v určité míře souhlasil, Szpilman prostě nebyl spisovatel a neměl pro to vlohy. Přesto je kniha děsivější v tom smyslu, že jde skutečně o přímé svědectví.

V mých očích je to další z knih, které by si měl přečíst každý, jelikož obsahuje informace o hrůzách války a holocaustu, přestože se neodehrává přímo v lůně nějakého koncentračního tábora.
A pro mě osobně je svědectvím o Szpilmanově charakteru také jeho výrok:
"V mládí jsem dva roky studoval hudbu v Berlíně. Nechápu, co se to s těmi Němci stalo, bývali přece vždycky tak muzikální!"

10 komentářů:

  1. Jsem ráda, že se ti kniha líbila. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jak zmiňuješ ty náhody, tak něco podobného je i v Klid je síla, řek' tatínek od Zdenky Fantlové. To bylo až neuvěřitelné, jak jí spousta věcí vycházelo. Ale vypadá to, že to štěstí opravdu měli.
    Na film bych se chtěla podívat, možná i víc, než si přečíst knížku. Ale asi nejdřív knížka a pak film. :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem si to chtěla přečíst před filmem :-)
      S tou náhodou je to právě popisované i vzadu, že měli přeživší právě na své straně štěstí, jinak by ani nepřežili. Je to fascinující.

      Vymazat
  3. Na knížku se chystám už delší dobu, ale zatím čtu jen povinnou četbu. I film už mám stažený, ale chci získat názorna knížku a až pak na její zfilmovanou podobu :)
    Pěkný článek, ještě více mě navnadil na knížku :)

    OdpovědětVymazat
  4. Taky mě to na knížku navnadilo... film jsem viděla a byl to úžasný zážitek, tak snad někdy dojde i na tu knihu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se zas musím co nejdřív podívat na film, když je tak vychvalovaný! :-)

      Vymazat
  5. Zase jedna recenze, kterou jsem za dlouhou dobu přečtla - díky za ni.
    Jak už jsem Ti několikrát říkala, ten film naprosto zbožňuji. Také mě téma holocaustu zajímá a filmů i knih jsem viděla a četla opravdu spousty. A mezi filmy se Pianista řadí určitě k těm nejlepším. Kniha.. nevím, nečetla jsem, ale chtěla jsem už před tvou recenzí, ale teď chci ještě víc.
    A ty náhody? Není to přeci jenom dobře, že některé takové štěstí měli?:)
    Já jsem začala číst Hořkou vůni mandlí od Lustiga;) a, no.. taky mi to nějak "nejde" .. nemůžu se do toho začíst..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, Lustig je na čtení docela nepříjemný. Nejlépe se mi četly Diamanty noci, což je sbírka povídek. Ale stejně mám nejbližší vztah k jeho židovské trilogii.
      Každopádně ty náhody jsou super! Jen je to místy až k neuvěření :-)

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!