pondělí 18. února 2013

V síti intrik nadrženého fantasy světa

George R. R. Martin - Hostina pro vrány

Originální název: A Feast for Crows
Překlad: Hana Březáková
Rok vydání: 2012 (originál vydán 2005)
Počet stran: 864
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Talpress

Recenze může obsahovat spoilery na předchozí díly - Hra o trůny, Střet králů a Bouře mečů!

Když si dospělí hrají... O trůny
Většina Sedmi království je již unavena dlouhými boji. Zatímco v Králově přístavišti se konečně těší z regentské vlády Cersei Lannister, místo aby oplakávala otce, v Dorne a na Železných ostrovech se bojuje o vlastní moc v první řadě a teprve pak až o železný trůn. Ze Zdi putuje Samwell Tarly, aby dostal mistra Aemona do Citadely. V Orlím hnízdě zase své plány kuje lord protektor, Petyr Baeliš, a společnost mu dělá, na chvíli v bezpečí, Sansa Stark, již se vydala hledat Brienne, panna z Thartu. Druhá přeživší Starkova dcera, Arya, se protlouká Braavosem. Napětí stoupá a ani Jaime Lannister, jednoruký Králokat, nemůže spát klidně...

Hostina pro vrány se zdá být jakousi předehrou pro další díl. Sledujeme osudy pouze části postav, rozdělené je to podle území. Kromě starých známých (Jaime, Cersei, Brienne, Sansa, Arya, Sam) se seznamujeme s novými postavami, které mohou silně zamíchat s figurami na šachovnici. Zprvu jsem se absence některých svých oblíbenců bála, ale ve skutečnosti tohle nebylo to, co knize ubralo.



Postavy, kam se podíváš
Právě množství postav je jednou velkou slabinou tohoto dílu. Zatímco naši staří známí mají své kapitoly nadepsané jménem, postavy v Dorne a na Železných ostrovech se nám představují jakousi přezdívkou či přídomkem (pro příklad - Krakenova dcera - kapitola, v níž dominuje Aša Greyjoy). Mrzelo mě to hodně, ovšem nedá se popsat mé zklamání, když se podobné věci začaly dít s kapitolami Sansy a Aryi. Chápu Martinovy pohnutky, ale v mých očích to knihu činí lehce rozháranou.
Množství postav také způsobuje, že se můžeme ve všemožných (a někdy dost podobných) jménech ztrácet. Osobně bych spíše preferovala, kdyby situace v Dorne a na Železných ostrovech byla soustředěna kolem jedné osoby, ať už by to byla dcera prince Dorana, Arianne, nebo na Železných ostrovech Aša Greyjoy či Viktarion Greyjoy.

Psychologie postav je téměř bezchybná. Cersei je intrikářská, krutá a působí na mě hloupě. Naproti tomu Jaime, v prvním díle nenáviděný, hraje prim a mění se ve vysoce sympatickou postavu. Samwell už není tak ufňukaný a přiznávám, že tentokrát mě ani tolik nerozčilovala Arya.
Mé nejhlubší sympatie ovšem sklízí Sansa, za obrovský pokrok napříč příběhem. Z nafoukané husičky se přes ustrašenou stala něčím neskutečným. Ač byla velká část děje směřována do Králova přístaviště a později do Řekotočí (s Jaimem), nejvíce jsem si užívala právě tyto "okrajové" kapitoly.

Změny nejen ve složení kapitol
Také tempo knihy znatelně ubralo, alespoň v porovnání s předchozím dílem, tentokrát je vše v rukou intrikánů. To by se dalo brát spíše jako výhoda, jelikož máme v první části dostatek času na zorientování se v ději, na druhou stranu to ovšem z první části dělá záležitost slabou a až nudnou. Dějem totiž Hostina pro vrány tolik neoplývá. Alespoň ne první část a rozhodně ne takovým, jaký se objevuje v Bouři mečů.
Naproti druhá část je jakýmsi protipólem, neboť se v ní najde pár důležitých a zajímavých zvratů. Asi bych preferovala, kdyby byly obě části vyvážené, jelikož takhle se mi jedna jevila zoufale a druhá výborně.

Jisté změny doznal také závěrečný soupis rodů, opět k mé nelibosti. Rozdělení, ač v jistém smyslu logické, mi přišlo místy značně nepřehledné. Navíc se některá jména nemusela tak detailně opakovat.

Naturalistický Martin
Spolu s několika zvraty přináší druhá část také poměrně dost až naturalisticky zpracovaných scén. Připadá mi, že v tomhle autor přitvrdil (ale možná si to jen namlouvám). Upřímně řečeno, tohle je to, co mě na knihách Martina baví až tak nejvíc. Zvraty, při nichž si nemohu být nikdy jistá, jak skončí. Naturalistické scény plné krve, rozsekaných hlav, zvířecího sexu. Tohle v jeho knihách funguje perfektně a dodává jim osobitý styl, díky němuž Píseň ledu a ohně prostě poznáte. Celá scenérie je také díky tomu popsána tak detailně a živě, že nemusíte nijak namáhat fantasii, bude během čtení pracovat za vás a uvidíte to všechno před sebou, nejen krásné róby, ale i plno hnusu a špíny ulic.

Přiznám se, že s první částí knihy jsem to viděla opravdu bledě. Připadá mi, že Martin značně změnil styl, což se mi zrovna moc nezamlouvalo. Nicméně druhá část knihy mě přesvědčila, že chci číst dál. Zatím nejslabší díl série, uvidíme ale, co ještě přijde.

2 komentáře:

  1. Mně se třeba přívlastky moc líbily. Někdy to bylo jasné hned, jindy mě bavilo hádat, kdo to asi bude. Souhlasím s Tebou, co se týče Sansy. Tam je ten pokrok obrovský. Zprvu jsem ji nenáviděl, ale teď má mou plnou pozornost. Je dobrá.
    Já tomuto dílu nemůžu říct nejslabší, protože... prostě ho ani nemůžu srovnat s ostatními. Je prostě o něčem jiném. Co ale musím říct - konec byl famózní, ať už byl děj předtím trochu sušší, nebo ne. Hezká recenze! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byla jsem nařčena, že nemám být při čtení tak kritická ke stylu a prostě si užívat jen ten svět, ale asi to jinak neumím :D
      Sansu jsem si oblíbila ve druhém díle, v prvním byla nesnesitelná. Naopak Aryu jsem v předchozím díle téměř nenáviděla, kvůli některým jejím činům a názorům (ach ten Ohař, můj velký favorit), ale tentokrát mi přišla také snesitelnější a dospělejší.
      Máš pravdu, bylo to jiné, ale jednou je to součástí série, tak budu srovnávat :) Jsem v tomhle ohledu poněkud rigidní a jakékoliv změny mě rozčílí, natož po třech dílech, takže proto... :)
      Děkuji :)

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!