neděle 6. května 2012

Satan nikdy nespí aneb další jízda Chucka Palahniuka

Chuck Palahniuk - Prokletí

Originální název: Damned
Překlad: Richard Podaný
Rok vydání: 2012 (originál vydán 2011)
Počet stran: 224
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Odeon (edice Svetová knihovna)
Obálka: Pavel Hrach (autor ilustrace Zdeněk Netopil)

Jsi tam satane? Tady Madison...
Madison je třináctiletá teenagerka a je mrtvá. Když v pekle trčíte v cele, která má naprosto odporné mříže a vaše sousedka vám nabízí make-up, pak je naprosto vhodná chvíle začít bilancovat život a smrt.
Prostřednictvím Madison jednak poznáváme všechny "krásy" pekla a jednak i její minulost.

U Prokletí se opět potvrzuje, že se nevyplatí číst anotace. Těšila jsem se na pekelnou road movie... A road movie se nekonala. Ve finále to nevadí, ale trošku to zamrzí, když konečně opustí cely a utečou (toto není spoiler nýbrž informace, jež se nachází i v anotaci), vlastně nedělají nic zakázaného a ani moc dlouho neutíkají. Chvíli jsem z toho byla rozčarovaná, ale Palahniukův neotřelý a drzý styl mi nedovolil si Prokletí znechutit.



Koncepce díla? Palahniuk už má asi nejlepší za sebou
Tak jo, přiznejme si to - milý Chuck nám stárne. Jak se to projevuje? Ať je toto dílo sebeskvělejší, pořád ale místy kopíruje (troufám si tvrdit, že nevědomky) nápady, které Palahniuk použil dříve. Je to škoda, protože autorovo hlavní kouzlo tkví v jeho neokoukaném stylu, který v každé knize vyznívá trochu jinak. Když však pomineme, že Prokletí je, co se stylu týče, spíše průměrné a nebojím se použít i výraz nudné (ve smyslu toho, že na Palahniukovi mě baví právě neotřelost stylu) dílo, obsahově rozhodně nepokulhává, spíše tyto nedostatky vyvažuje.
Autor umí šokovat. A umí to vážně skvěle, u Palahniuka si zkrátka nemůžete být jisti, kdy vám provede nějakou levárnu a ze stránky na stránku šokuje. To zároveň zaručuje, že se nenudíte a čekáte jen, co se zas kdy stane. Navíc jsem si už dříve, zejména u Neviditelných nestvůr, všimla, že si vlastně nemůžu být nikdy jistá, že vím jak to skončí.

Třináctiletá mrtvá, pár démonů a méně nechutností
Peklo podle Chucka Palahniuka je špinavé, hlučné a smrdí. Ale pořád méně než lidský svět. Cestou se míjíme oceán promarněného spermatu, jezero potratů předčasných porodů a spoustu dalších výstřelků. Pokud jste ale již dříve četli Strašidla nebo jinou z dřívějších knih, možná budete zklamaní. Mě osobně jen trošku znechutila jedna kapitola, jinak celkem průměr.
Postavy jsou různorodé. Vše se sice točí kolem Madison, ale zároveň poznáváme plno jejích mrtvých kamarádů, kluka (jako ve správném dívčím románku) a díky vzpomínkám i její rodiče. Někteří by si sice možná zasloužili větší prostor, ale dobrá, je to Madisonin příběh.

K smrti s úsměvem
Prokletí je spíše optimistická kniha, v palahniukovském stylu ovšem. Znalce a fanoušky potěší, ale asi plně nenadchne. Naopak pro ty, kteří s Chuckem nemají ještě žádné zkušenosti, by se Prokletí mohlo stát docela dobrým úvodem k jeho dílu, protože je to jedna z těch umírněnějších záležitostí.
Každopádně ale mě bavila a i přes drobné nedostatky jsem si čtení užívala!

Celkové hodnocení: 8/10


Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!